Каталог статей из сборников научных конференций и научных журналов- Získávání a sdílení poznatků v kontextu sociálních věd

E. Kašparová

Vysoká škola ekonomická v Praze,

Praha, Česká republika

1.             Studium sociální reality

«V současné době zjišťujeme, že co jsme považovali za správné, to znamená být efektivnější, pracovitější a bohatší, ve skutečnosti nevede k nirváně, v jejíž příchod jsme doufali. Alespoň ne pro každého. Ti, kdo nejvíce vydělávají, si naopak nejsou jisti, jestli to stojí za to. Kdo stojí o to být boháčem na hřbitově? A ti, kteří žádné peníze nevydělávají, mají dojem, že svět nedává smysl, protože peníze jsou údajně jedinou věcí, kterou stojí za to mít, a jim se nedaří žádné získat. Dnes jsme nepřítelem my sami a naše vlastní společnost, protože to, proti čemu bojujeme, je naše pojímání hodnot, naše vlastní principy» [1].

Jaký má charakter vědecké poznání a jaké jsou jeho možnosti při studiu sociální reality? Řada sociologů zabývajících se otázkami vědeckého poznání hovoří o sociální podmíněnosti, resp. determinaci idejí.

Jak uvádí J. Habermas: «Zájem vědců, podle něhož organizují svou badatelskou oblast, čerpá z jejich životního světa, kdy životní svět sestává z individuálních dovedností, intuitivního vědění, jak se vypořádat s nějakou situací, a ze sociálně nacvičených praktik, z intuitivního vědění, na které se můžeme v dané situaci spolehnout, a v neposlední řadě i z triviálně vědomých přesvědčení z pozadí. Na dobře známém pozadí je teprve možné vzájemné dorozumění lidí: a toto vědění životního světa je obsaženo v jazyce. V rozhovoru se otevírající sociální prostor společně obývaného světa poskytuje klíč ke komunikačně teoretickému pojmu společnosti» [12].

 Sociologie vědeckého poznání, resp. sociologie vědění daleko citelněji než kterýkoli jiný obor naznačuje, že je při každé formulaci teorie či u explikace každého nového vědeckého poznatku třeba vědět, kdo a pro koho o této konkrétní skutečnosti uvažuje.

Habermasova analýza poznávacích zájmů v návaznosti na Wittgensteina a na Husserlovu tezi životního světa, ústí ve zjištění, že neexistuje žádné objektivní poznání, které by mohlo opustit svou vázanost na životní svět. Individuální dovednosti, intuitivní vědění, sociálně nacvičené praktiky a přesvědčení v pozadí, které je také možné nazvat předsudky, samozřejmě ne předem v negativním smyslu slova, určují naše poznání. Přijmeme-li tento způsob uvažování, potom žádné myšlení neprobíhá odděleně a nezávisle na sociálních souvislostech, v nichž lidé uvažují o jednotlivých věcech.

Dlouhá desetiletí jsme žili pod vlivem teorií věhlasných ekonomů v přesvědčení, že hospodářský pokrok je platným příslibem. «Domnívali jsme se, že svět je racionální místo, řízené racionálními lidmi. Dnes velmi rychle zjišťujeme, že je to místo zatraceně zmatené a popletené, které ve skutečnosti nikdo neřídí [3].

V kontextu vázanosti na životní svět se zdá být zcela opodstatněný nejen zmíněný výrok jednoho z guru soudobé ekonomie, ale nelze nepřipomenout i myšlenky T. S.  Kuhna o destruktivně-konstruktivních změnách paradigmatu. Konec konců i samotný koncept paradigmatu jednoznačně podporuje směr předkládaných úvah. Kuhn sice vytvořil teorii vědeckých revolucí na základě vývoje přírodních věd a svou teorii odmítal aplikovat na společenské vědy. Podle Kuhna ve společenských vědách «vždy existují vzájemně soupeřící školy a každá z nich neustále zpochybňuje základy škol ostatních» [4]. V tomto kontextu dále uvažoval, zda vůbec nějaká společenská věda již k svému paradigmatu, tedy «pevnému výzkumnému konsenzu», dospěla [5]. Přesto je vhodné některé Kuhnovy myšlenky připomenout a to zvláště v souvislosti s hledáním nových cest, potenciálním úskalím při jejich prosazování, podobně jako při realizaci žádoucích transformací a nezbytných změn v dosavadním způsobu vnímání sociální reality.

Podle obecně přijímané koncepce T. S. Kuhna je paradigma souhrn základních domněnek, předpokladů a představ dané skupiny vědců. Je tedy jakousi platformou, na jejímž základě vnímáme svět jistým způsobem. Kuhn takto označuje paradigma jako obecně uznávané a vědecké výsledky, které v dané chvíli představují pro společenství odborníků model problémů a model jejich řešení. Otázkou samozřejmě zůstává validita tohoto směru, jeho možnosti a působnost. Jak se zdá, iniciativy, realizované mimo tento standardní rámec mohou jejich nositelům za určitých okolností přinášet značné obtíže. Když stávající paradigma neumožňuje uspokojivé řešení některých otázek ve vědě, dochází k přehodnocení samotných základů dosavadního vědění a nastává skoková proměna vědeckého paradigmatu. Za vědecké (nikoli apriori pravdivé) je podle definice možné považovat každé obecné rozumové poznání, vycházející z pozorování, rozvažování nebo experimentu, umožňující jeho falzifikaci nebo verifikaci [6].

Za povšimnutí stojí Kuhnova úvaha o existenci pohybu pouze v rámci jednoho paradigmatu, bez historické perspektivy. V tomto případě mohou vědci daného oboru a s nimi i laická veřejnost směřovat k přijetí «pravdy termínů» a považovat ji za  jednou provždy danou a nezpochybnitelnou. Společná terminologie je pro vědecký výzkum velmi důležitá, avšak limitovaný vývoj paradigmatu může vyústit v určitou strnulost  myšlení a k  pasivitě vůči vnímání anomálií, které by mohly stávající paradigma transformovat. Vědec pohybující se v hranicích pouze jednoho paradigmatu je jen obtížně schopen překročit jeho rámec.

Normální věda podle Kuhna programově neusiluje o inovace. «Projekt, jehož cílem je artikulovat paradigma, tedy normální věda nemůže usilovat o neočekávané novinky» [7]. «Normální věda neusiluje o nové jevy nebo teorie, a pokud je úspěšná, pak ani žádné novinky nenachází» [8].

Nové a mnohdy neočekávané jevy se však objevují, což vede k vytváření zcela nových teorií. Nové skutečnosti vyvolávají změny paradigmatu. Vytváření inovací se uskutečňuje v procesu, který se řídí určitými pravidly, avšak k jejich přijetí je nutné vytvořit pravidla nová.

Přechod mezi paradigmaty musí být skokový [9], 

jde o přechod mezi dvěma nesouměřitelnými světy [10].

Posun vědeckého poznání podle Kuhna není přímočarý, ale je čas od času přerušován klíčovými transformacemi tzv. vědeckými revolucemi. Vědecké revoluce pak s sebou nesou možnost, resp. nutnost přehodnocení samotných základů dosavadního vědění. «Vědecké poznání tedy nesměřuje k nějaké jediné pravdě o světě, netýká se žádné "objektivní reality" – nezávislé skutečnosti, všem společné, vždy zde již jsoucí. Věda, tak jako každá lidská činnost, má svůj kulturní, dějinný, instituční, sociální a psychologický rozměr. I vědecké poznatky jsou proto historicky podmíněné: vyjadřují ducha dané epochy, mění se s dobou i s okolnostmi» [11].

To zcela logicky nabízí již zmíněnou myšlenku, že věda je pouze tím, co považují za vědu vědci daného oboru a to ještě v určitém historickém a sociálním kontextu. Primatoložka D. Harawayová, vede své  myšlenky v podobném duchu. Ve svých úvahách Harawayová  charakterizuje vědu jako celek a dospívá k závěru, že věda je vlastně uměním ve vyprávění příběhů. «Život a společenské vědy obecně …jsou plny příběhů. Tyto vědy se skládají z komplexních, historicky specifických způsobů vyprávění příběhů. Fakta se zakládají na teoriích, teorie na hodnotách a hodnoty na příbězích. Proto fakta mají význam, daný příběhy» [12].

Podle Harawayové «měla věda vždy charakter utopie. Ve svém úsilí popsat svět, porozumět jak skutečně funguje, vědci současně zkoumají meze možných světů…. «to, co vymezuje dobrý příběh v přírodních a společenských vědách  je částečně dáno dostupnými sociálními vizemi těchto možných světů. Deskripce je potom dána vizemi, fakta a teorie jsou vnímány v kontextu příběhů, světy, o které lidské bytosti soupeří jsou složeny z významů.» Významy představují ohromné materiální síly, podobně jako potrava a sex. A podobně jako potrava a sex, i významy jako sociální konstrukty určují kvalitu života lidí» [13].

V názorech zmíněných expertů se objevuje problematika hodnot. Jak se zdá, hodnoty jsou odrazem sociální situace, resp. definice sociální situace, ve které se zpravidla život experta realizuje. Zde bychom mohli citovat antropologa C. Kluckhohna, pro kterého: «hodnoty a potřeby jsou dvě strany stejné mince « což lze interpretovat tak, že každé určité potřebě odpovídá určitá příslušná hodnota [14].

Jako příklad lze uvést hodnotu znalost, která souvisí s potřebou poznat, pochopit a porozumět neznámému. Je však třeba upozornit, že zmíněné hodnoty mohou v souvislosti s definicí situace a tudíž v souvislosti s možnostmi uspokojování jednotlivých potřeb nabývat rozdílných obsahů. Jinak řečeno, dynamický systém potřeb každého jednotlivce resp. společnosti produkuje odpovídající systém hodnot. Soudobá sociální věda a zvláště pak sociologie tak má zájem vysvětlit nejen existenci společnosti per se, ale rovněž se snaží nabídnout srovnání rozličných sociálních jevů v čase a prostoru v termínech její vlastní axiologie [15].

Někteří vědci v oblasti sociologie vědeckého poznání přicházejí s názorem, že vědecká práce spíše realitu konstruuje, než by jí reflektovala. Spor o možnost objektivního poznání však v historii lidského myšlení není něčím novým. Již z dob antického světa jsou nám známy úvahy skeptiků, či jejich následovníků z období novověké filozofie. Skepticismus však o možnosti poznat objektivní svět pochyboval. Radikální konstruktivismus ji vylučuje. V této koncepci se tvrdí, že neexistuje žádná cesta k objektivní skutečnosti. Nejde však o popření existence reálného světa. Ten zde bezesporu je, ale jde zde o naše poznání tohoto světa, které není podle názoru konstruktivistů, nezávislé na subjektu poznávání. Tzn.že jednu a tutéž skutečnost mohu interpretovat několika možnými způsoby. Vše, co o realitě můžeme říci, je to, jak ji vidíme my. Vše, co je řečeno, jak uvádí Maturana, je řečeno pozorovatelem [16].

Maturanovy myšlenky do jisté míry konvenují s Kuhnovovými úvahami o přijetí nového pradigmatu jako zásadní revoluce ve vidění světa. Podle Kuhna totiž paradigma tvoří předpoklad samotného vnímání a je jakousi platformou na jejímž základě vnímáme svět jistým způsobem.

V takto Kuhnem a dalšími charakterizované vědě začneme daleko zřetelněji vnímat omezení našeho poznání na jedné straně, ale i značnou relativnost celé škály dosud obecně přijímaných teorií.

Názorným příkladem rozdílného vnímání sociální reality a přístupu k ní je i následující přehled:

Klasické paradigma
Postklasicképaradigma
Fakta
Souvislosti
Analýza
Syntéza
Racionalita
Intuice, inspirace
Redukce (zjednodušování)
Restituce (mnohoznačnost neuchopitelnost)
Základní stavební jednotky
Jednotící (uspořádávající) princip
Prvky
vztahy
Statický model
Vitalismus, organicismus
Trvalost, stav, bytí
Transformace,příběh, dění
Adaptace,konkurence
Kreativita, spolupráce
Izolace zkoumaného
Vřazování do kontextu
Jednosměrné vztahy
Zpětné vazby
Deskripce
Interpretace
Odstup, nezaujatost
Zúčastněnost
Diferenciace vědních oborů
Prolínání oborů, interdisciplinarita
Oddělení vědy a veřejnosti
Popularizace, spoluúčast veřejnosti
Nezávislost vědy
Etické, sociální a kulturní aspekty vědy
Zdroj: Erban, V., Zelený list [17].

2.             Pravděpodobnostní charakter zjištění sociálních věd

Při srovnání vědecké práce v oblasti přírodních věd s charakterem vědecké práce ve vědách sociálních se tato skutečnost ukazuje ještě markantněji. Zjištění v rovině sociální reality mají totiž na rozdíl od relativně přesných a spolehlivých resp. exaktních zjištění přírodních věd vždy pouze náhodný, resp. pravděpodobnostní, stochastický charakter.

Slovo stochastický pochází z řeckého stochazein = střílet lukem na terč (stochos) – tedy právě nikoliv ,náhodně‘. Tedy nikoliv ,náhodně‘ v dnešním laickém slova smyslu. Řečtí lukostřelci se totiž za zdar střelby modlili k některému z bohů.

V moci boha potom bylo působit na onen náhodný – stochastický – prvek spojený neoddělitelně s lukostřelbou bez ohledu na přesnost zacílení. I relativně nevýznamná úchylka může způsobit, že sebelepší střelec se může minout, chybit cílem.

Toto ,minutí cíle‘ nebo jinak  ,pochybení‘, které se řecky řeklo hamartéma a latinsky error, nabylo posléze významu ,chyba‘, ,blud‘, a v konečné podobě ,hřích‘. Pojem stochastický‘ tedy označuje rozptyl kolem žádoucího výsledku.

Gregory Bateson definuje stochastický proces‘ následovně: Jestliže posloupnost událostí sdružuje náhodný (random) prvek se selektivním dějem tak, že pouze některé výsledky náhodného mohou přetrvat, tato posloupnost se nazývá stochastická [18].

To odpovídá postupu  – pokus – omyl –, tj. náhodnému výběru z možností, jehož výsledek postupně předchozí výběr zužuje. Stochastický proces lze proto vystihnout jako «učenlivé tápání» [19].

Stochastický charakter zjištění sociálních věd znamená, že závěry,  ke kterým  dospíváme v sociálních vědách, můžeme vždy konstatovat jen s určitou pravděpodobností.

Shrnutím dosavadních úvah mohou být následující závěry. Nelze opomíjet koncept pozorovatele. Při výběru metod a technik je sám pozorovatel odpovědný za způsob získávání a práce s daty, tudíž i zde vstupuje do terénu s vlastní relativně omezenou výbavou základního rámce. Nelze opomíjet pravděpodobnostní charakter výzkumných zjištění.

Konec konců v sociálních vědách je tradičně k dispozici velké množství zdrojů dat ve formě psaných textů [20].

Přes relativní obsáhlost zdrojů dat však lze říci, že spektrum metod a technik tradičně používaných v sociologii dosud odpovídajícím způsobem nereflektuje nové trendy v chápání sociální reality.

Bibiliografichesky seznam

1.    Handy Ch.: Jak najít smysl v nejistotě in Nový obraz budoucnosti, Management Press Praha, 1998, str. 42.

2.    Habermas J.: Stumpf gewordene Waffen aus dem arsenal der Gegenaufklarung.Brief an Sontheimer vom 19.9. 197.In Duve (Hg.) Briefe zur Verteidigung der Republic, Reinbeck 1977, str. 70.

3.    Handy Ch.: Jak najít smysl v nejistotě in Nový obraz budoucnosti, Management Press Praha, 1998, str. 40.

4.    Kuhn T.: Struktura vědeckých revolucí, Oikonomen, Praha, 1997, str. 161.

5.    Kuhn T.: Struktura vědeckých revolucí, Oikonomen, Praha, 1997, str. 27.

6.   http://mrkvicka.blogspot.com/2008/03/paradigma.html

7.    Kuhn T.: Struktura vědeckých revolucí, Oikonomen, Praha, 1997, str. 47.

8.    Kuhn T.: Struktura vědeckých revolucí, Oikonomen, Praha, 1997, str. 62.

9.    Kuhn T.: Struktura vědeckých revolucí, Oikonomen, Praha, 1997, str. 150.

10. Kuhn T.: Struktura vědeckých revolucí, Oikonomen, Praha, 1997, str. 148.

11. http://cs.wikipedia.org/wiki/Thomas_Kuhn

12. Haraway, D. «Situated Knowledges: The Science Question in Feminism and the Privilege of Partial Perspective.» In Haraway, D.: Simians, Cyborgs, and Women. The Reinvention of Nature. London: Free Association Books. 1991, str. 79.

13. Haraway, D. «Situated Knowledges: The Science Question in Feminism and the Privilege of Partial Perspective.» In Haraway, D.: Simians, Cyborgs, and Women. The Reinvention of Nature. London: Free Association Books. 1991, str. 92.

14. Kluckhohn, C. 1962. Culture and Behavior: The Collected Essays of Clyde Kluckhohn. Free Press., str. 35.

15. Para-Lunna F.: A draft theory of society in Papers,72, 2004 (34 pp.). (English version in Systems research and behavioral science, 18, 2001).

16. Maturana H.: Ontology of Observing, in Conference Workbook: Texts in Cybernetics, American Society For Cibernetics Conference, Felton, CA., 1988.

17. http://www2.tf.jcu.cz/~erban/paradigma.pdf

18. Neubauer, Z.: Smysl a svět. Moraviapress, Praha 2001.

19. Neubauer, Z.: Smysl a svět. Moraviapress, Praha 2001.

Sociologický časopis, 1997, Vol. 33 (No. 1: 57–67).