Ближайший журнал
Ближайший Научный журнал
Социосфера. - 2022. - № 4

Научно-методический и теоретический журнал

SF-4-22

русскийрусский, английскийанглийский

21-20.11.2022

Идёт приём материалов

Искусствоведение История Культурология Педагогика Политология Право Психология Религиоведение Социология Филология Философия Экономика


Литературный журнал Четверговая соль
Литературный журнал "Четверговая соль"

Каталог статей из сборников научных конференций и научных журналов- Aktuální problémy společenských fenoménů v současnosti

Aktuální problémy společenských fenoménů v současnosti

Miroslav Sapík Ph.Dr., docent, prorektor,

Academia Rerum Civilium – Vysoká škola politických

a společenských věd,  Kutná Hora, Česká Republika

 

Dnešní svět má několik zásadních rozkolů, ve kterých žijeme my lidé 21. století. V současné době se společnost ocitá před velkou propastí, kterou představuje hned několik zásadních problémů, které mají dlouhodobého trvání a zároveň i nesnadnou cestu k jejich řešení. Především se jedná o otázku současné migrační krize. Je to aktuální fenomén současnosti, který se týká především evropského prostoru. Je velmi zajímavé, že proces migrace je druhým velkým fenoménem Evropy, kterému předcházela samotná všemi opěvovaná integrace jednotného evropského prostoru a vize jednotné evropské kultury.

Na konci 70. let vznikají velké teoretické konstrukce, které proklamují jednotu v rozmanitosti, nutnost integrujícího se prostoru, toleranci, prevenci se zaměřením na xenofobii a další negativní jevy ve společnosti, která chtěla být za každou cenu multikulturní. Do jisté míry nastala velká euforie pro více kulturní prostředí, které předpokládá společné soužití mezi různými lidmi, z různých částí světa na jednom domestikovaném území. To byla i vize A. J. Toynbeeho, který vlastní vizi představil ve svém „opus magnum“ Studium dějin. Jeho pojetí integrity má představu „univerzálního státu“, „univerzálního náboženství“ ba dokonce i jednotného ideového zaměření v této univerzální společnosti.

S ohledem na dnešní vzniklou situaci je třeba dodat, že zásadním způsobem se změnil postoj k více kulturní společnosti, která by představovala integrovanou a sjednocenou vizi možného způsobu soužití mezi jednotlivci a národnostmi na cizím území. K této radikální změně dopomohla i extrémní vlna uprchlíků neevropského původu, do Evropy. Jasná potřeba „dostat se za každou cenu“ do zemí jako Německo, Francie, Švédsko aj. vedla k proti opatřením, která vycházejí z praktických dopadů a byly způsobeny přílivem několika tisíců běženců do těchto zemí. Nakonec se ukazuje, že ani tyto evropské hegemony nejsou vůbec připraveny zvládnout a systematicky pracovat s těmito lidmi v tak velkém měřítku. Je to zároveň oboustranná zkouška, která velmi podrobně prověřuje limity lidského faktoru a zvládnutí psychické zátěže všech zúčastněných. Aktuální migrační krize, která je na programu dne na všech úrovních, dokonalým způsobem zastínila takové fenomény, jako je např. globalizace.

O globalizaci se mluví v různých souvislostech ve vztahu k nadnárodním společnostem a jejich vlivu na národní hospodářství. Globalizace skloňovaná ve všech pádech a ve vztahu ke všem oblastem lidského života se dostala do podvědomí již v šedesátých letech 20. století. Není ničím novým z pohledu celospolečenských snah a kooperace v oblastech ekonomiky, vzdělání, vědy, zemědělství, sociálních vztahů a dopravy. I samotná globalizace narušila jednotu společenského soužití v tom smyslu, že dala vzniknout rozdílům mezi lidmi, zajistila stratifikaci společnosti a radikální rozkol mezi bohatými a chudými v globálním měřítku. Nejedná se o krátkodobý fenomén, který se může zastavit a podle přání změnit. To již v současné době možné není. Mnozí autoři se dnes přou o fakta, která souvisí s tím, zda globalizace musela zákonitě přijít, nebo jestli se jedná o předem připravený proces, kterým se měla zajistit rozdílnost mezi světy a společností, postupně vytvořit markantní rozdíly ve společnosti samotné. Někdy se velmi zjednodušeně proces globalizace přirovnává k fenoménu „mcdonaldizace“, jednotného trhu, alternativním formám získávání obnovitelných zdrojů. Do prostředí globalizace zákonitě patří i proces vzdělání a vzdělané společnosti. Mluví se o tomto fenoménu na různých úrovních a ve vztahu k novým formám vzdělávání. Příkladem můžou být Akademie třetího věku, vzdělávání dospělých, alternativní formy výuky žáků na základních a středních školách. Velkou oblibu má v současné době a to i v ČR kombinované studium při zaměstnání.

Globalizující se společnost vytvořila i nové formy sociálních sítí, které jsou lidmi využívány ve velkém rozsahu. Na druhou stranu je třeba poznamenat, že současná podoba sociálních sítí je zároveň i zneužívána na různých úrovních a v odlišném prostředí. Konec konců přispěla i k organizování teroristických útoků po celém světě, což je možné považovat za další aktuální fenomén společnosti a doby. Navíc se jedná o organizované a opakované násilí na civilistech. I v této souvislosti se můžeme přesvědčit, že mnozí teoretikové se snaží vysvětlovat alarmující rozdělení sociálního prostředí, vznikající velké nerovnosti mezi lidmi v majoritní společnosti a zároveň se pokoušejí o doložení jejich statutu empirickým výzkumem terénu.

Klasickým příkladem může být i to, že: „V Bourdieuově díle bezpochyby najdeme nepolevující znepokojení související s přetrváváním sociálních nerovností, na nichž se podílejí takzvané kulturní prostředky. Bourdieu také spíše testuje platnost svých teoretických koncepcí prostřednictvím empirického výzkumu, než by zůstával pouze u vysokého stupně abstrakce. Kromě toho se hluboce a vytrvale zajímá o to, co je potřeba k radikální sociální změně, a proč je tato změna neustále mařena. Máme-li být konkrétnější, pak příčinou zájmu o Bourdieua ze strany kulturálních studií může být také skutečnost, že Bourdieu již v sedmdesátých letech 20. století jasně rozpoznal, že hospodářství západních společností je ve stále větší závislosti na působení kulturní agendy“ [1, s. 140–141]. Vliv kultury na společnost, je stejně silný jako intenzita vlivu médií na kulturu a společnost. Z tohoto faktu pramení i všechny detailní závislosti sociálních nerovností, kde hlavní slovo mají kulturní fenomény. I dnes je znepokojivý stav, kdy kulturu do určité míry ovlivňuje ekonomická gramotnost společnosti.

V rámci kulturálních studií, které představují propojení několika vědních oborů, vzniká mylná představa, že kultura je ryze teoretická záležitost. Proto je třeba přistupovat ke studiu společnosti a společenských jevů a jedinců z pohledu sociologie. „Bourdieu je tedy od samého počátku sociologem, který se zajímá o složitost postindustriální společnosti … Rozpracoval analýzu, která v některých ohledech doplňuje řadu neomarxistických tvrzení týkajících se vztahů mezi kulturou, společností a ekonomikou …“ [1, s. 141]. Bourdieu je autorem, který se snaží o propojení teoretických poznatků s praktickými důsledky jejich aplikace ve společnosti. Z těchto důvodů se snaží postulovat studium společnosti, život společnosti a jejich jedinců z pozic sociologického studia. Nejdříve si všímá dosažené úrovně vztahů v tzv. industriální společnosti, která vzniká ze základů moderní společnosti. Pro tuto společnost je typický zájem o interpretaci společenských jevů z pozic marxismu. Nemusí to být negativum, ale může se jednat o velmi omezený a tím i zkreslený pohled na realitu a skutečnost. Je to společnost, která je rozdělena na třídy. V rámci tříd vznikají různá další a menší seskupení a útvary, které mají samostatné uplatnění jen v daném prostoru a době.   

„Bourdieu také nahrazuje pojem třída … pojmem ´sociální prostor´, v němž jsou třídy výsledkem schopnosti různých polí zakládat určité sociální skupiny a třídy. Pojem ´pole´ umožňuje Bourdieuovi postulovat, že moc je rozptýlena a autonomně se vyskytuje a funguje v rámci složité struktury institucí a sociálních uskupení moderní společnosti“ [1, s. 142]. Zcela adekvátním odrazem nově vzniklých vztahů a vazeb je zavádění a vytváření nového jazyka doby a rovněž i odborné sémantiky jako odrazu dobové neshody s užívanou vědeckou terminologií. To je i zcela nový požadavek a fenomén zároveň v tom smyslu, že nová terminologie má zajistit i mnohem odbornější zázemí pro nově vznikající teorie citovaných autorů. V tomto ohledu se Bourdieu zmiňuje i o fenoménu moci. A to v tom smyslu, že moc je autonomní, a funguje ve vazbě na spletitou síť institucí a organizací, které se dohromady podílejí na naplňování moci. Moc je typickým příkladem a produktem zároveň v moderní společnosti. Už se nejedná jen o moc jako momentální projev síly, ale o strukturu moci z hlediska jejího využití na společnosti a jedincích.

Doba 20. století se nese ve znamení velkých teoretických proměn, které jsou typické i např. ve filosofii. Právě ve filosofii vzniká celá řada nových orientací a směrů, které jsou důsledkem vědeckých paradigmat a přechodem k novému způsobu myšlení lidské společnosti. Novým jevem je vznik mezioborových studií, tento fakt se odráží i ve filosofii. Se vznikem hermeneutiky, fenomenologie, existencialismu atd. vzniká potřeba nového pohledu a hlavně přístupu ke zkoumaným problémům. V tomto období se objevuje, snad víc než jindy i potřeba propojení přírodních a humanitních věd.     

„Přestože Bourdieu projevuje nesmírný zájem o struktury, které jsou základem (nebo objektivní podmínkou) kulturních praktik a životního stylu, je jeho přístup zároveň v protikladu ke strukturalismu a poststrukturalismu. … Bourdieu je však stejně jako Levi-Strauss a Althusser strukturalismu zavázán z toho důvodu, že poskytuje nástroj ke skoncování a všeobecně rozšířenou představou sociálního světa jako čehosi transparentního. Bourdieuovi jde o to prozkoumat sociální vztahy a pozice v rámci mocenského pole a také pravidelně se opakující jevy. … Řada kritiků ukazuje, že se Bourdieuovo dílo opírá o poznatky z filozofie i ze sociálních věd, zejména o texty Husserla, Wittgensteina, Merleau-Pontyho a Durkheima“ [1, s. 142–143]. Z hlediska výše uvedeného požadavku zkoumání sociálních vztahů může být Bourdieův pokus do určité míry přirovnán k Foucaultovi. I když uznává důležitost a nutnost struktur jako vztahů a řetězců stojí obecně mimo pozici klasického strukturalismu. Jeho struktura je měnící se požadavkům životního stylu a užívaných praktik ve společnosti. Jeho vliv je však patrný i z toho pohledu, že zamezuje obecně možnost transparentnosti sociálních jevů ve společnosti. Především jde o zkoumání sociálních jevů a sociálních vztahů z pohledu jejich cykličnosti. Vize sociálního světa se opírá o základy filosofické interpretace, která vychází z fenomenologie, filosofie jazyka, filosofie existence a sociologické metody. „Díla těchto různorodých autorů spolu s fenomenologickou tradicí poskytla Bourdieuovi základ pro jeho pojetí percepce, ztělesnění, praktického smyslu a habitu“ [1, s. 143]. V celém Bourdieuově díle jsou prakticky neopomenutelné rysy filosofického myšlení a následná metodologie, která pramení do aplikace různých vědních oborů.

„V knize Distinction Bourdieu prohlašuje, že příkladem onoho odlišení mohou být formy kulturní ekonomiky, které se v současné době objevují. Dvě odlišné třídní frakce se zde sbližují v honbě za zaměstnáním. Marxistická sociologie by zřejmě tuto situaci chápala jako příklad, kdy sociální kontradikce vede k možné politizaci, to se ovšem neslučuje s pohledem Bourdieua. Podle něj mají obavy týkající se vzdělání a získávání kvalifikace (…) takovou strukturu, která brání rozložení systému a bere vítr z plachet kritikům. Existuje zde deklasovaná střední třída, jejíž příslušníci nedosahují špičkové profesní kvalifikace jako jejich vrstevníci studující medicínu nebo práva, a jsou tudíž stahováni kamsi dolů …“ [1, s. 145]. Rozdílnost a odlišnost jsou průvodními znaky postmoderní doby a postindustriální společnosti. Navíc společnost se v mnohých ohledech označuje jako občanská společnost. Společným prvkem občanské společnosti je síť různých institucí, úřadů, které zároveň vyjadřují závislost nadřízenosti a podřízenosti. V tomto uzavřeném společenství má zcela výsadní postavení možnost a stupeň vzdělání jedince. Není to však příklad, kdy lidé byli zcela zainteresováni na svém vzdělání a měli tuto dnes povinnost jako občanskou čest a ctnost. Dnes je význam zcela opačný. Vzdělání člověka dokázalo rozdělovat společenství a jedince staví do pozice výhod či nevýhod, které má vzhledem k ostatním. Požadavkem doby se stala dosažená úroveň vzdělání a tomu odpovídající profese, alespoň ve většině případů.  

I v tomto zcela novém a zabydleném prostředí dochází k jistému rozdělování pozic a postojů mezi jedinci. „Ačkoli dochází k neustálému rozhojňování nových typů kategorizace a způsobů diferenciace, které provází symbolické násilí, mají kulturní zprostředkovatelé sklon k sociální shodě. V pojetí Bourdieua představuje tato skupina kolektivní nositele dominantní ideologie, kteří mají za úkol šířit její hodnoty mezi obyvatelstvem, a to ve formě konzumní kultury, se všemi rozmanitými výrobky … Toto pojetí má blízko k Althusserově teorii ideologie, Bourdieu však opět vyplňuje prostor v okolí subjektu tím, že do něj začleňuje (generově rozlišené) aktéry, kteří pocházejí z určitých třídních frakcí a jejichž nový habitus práce dává vzniknout dispozicím, na jejichž základě se mohou ztotožnit s dominantním kulturním polem“ [1, s. 146]. Společnost je provázena diferenciací a v důsledku toho i mechanismy přerozdělování moci. I postmoderní společnost je provázena násilím, které se promítá do kulturního prostředí a navenek se snaží o zdánlivý projev jednoty a shody. Společnost tohoto období se však neobejde bez ideologického vlivu, který signifikantní pro celkovou orientaci společnosti a má důsledný charakter ve vztahu ke světovému názoru společnosti. Dochází tak ke vzájemnému splývání jednotlivých prvků, které jsou v počátku zcela anonymní a nemají nic společného navzájem.   

Integrita, sjednocování a zájem na společném prostoru jsou typické pro nový fenomén od poloviny 20. století, kterým je globalizace. Velmi často jsou globalizační jevy spojovány s ekonomickými jevy, hospodářskou sférou působnosti a působností nadnárodních ekonomických korporací, které svým významem přesahují národní charakter. „Současný vývoj ekonomických sil ve světovém měřítku je většinou pozorovatelů nazýván ´globalizace´. Právě globalizace je dle mého soudu vhodným východiskem k stručnému prozkoumání dopadů ekonomických sil na vnitrostátní struktury. Ekonomická globalizace je intenzifikací ekonomických vztahů napříč hranicemi. Dva rysy příslušející jak obecně globalizaci, tak i její ekonomické složce, musím na tomto místě vyzdvihnout. Za prvé, mnohé procesy připisované globalizaci probíhají na úrovních, které jsou od globální velmi vzdáleny… jinými slovy řečeno, globalizace je nerovnoměrným procesem jak z geografického hlediska, tak z hlediska intenzity procesů. Za druhé, globalizace je nerovnoměrná v jistém obecnějším smyslu: stejně jako k integraci vede také k fragmentaci a marginalizaci. Šíření globalizace vyvolává dojem homogenity tím, že se země světa ve vzrůstající míře stávají částmi jednotné globální tržní ekonomiky. Naproti tomu představa nerovnoměrné globalizace ukazuje směrem k heterogenitě v tom smyslu, že jednotlivé země mohou v tomto procesu zaujímat velmi odlišné pozice. Ekonomická globalizace tedy v jistém ohledu vytváří daleko homogennější svět, současně je však kombinována s nerovností, která ponechává mnoho prostoru pro heterogenitu, protože se ekonomická globalizace ubírá kvalitativně odlišnými cestami“ [2, s. 79–80]. Globalizace není nikdy prostředím, které by dávalo stejné možnosti, přerozdělovalo stejným způsobem pro všechny a zajišťovalo stejné příležitosti, výhody každému bez rozdílu. Pojem integrace je pouze vedlejším dozvukem hlavního zájmu, kterým je individualita. Ta směřuj veškerý proces globalizace ke zcela odlišným výsledkům a vytváří apriori rozdílný svět s maskou zdánlivé homogenity a kvality.

„Homogenizace tedy skutečně proběhla v tom smyslu, že státy jsou ve vrůstající míře součástmi globální tržní ekonomiky, v jejímž rámci sledují přibližně stejnou strategii ekonomického rozvoje. V tomto směru dynamika ekonomické globalizace vedla k homogenizaci světa předpovídané marxisty a liberální teorií modernizace. Země směřují ke společnému modelu moderní kapitalistické tržní ekonomiky. Nicméně je také jasné, že přetrvává výrazná heterogenita. Ve skupině postkoloniálních států modernizace neuspěla. U skupiny vyspělých kapitalistických ekonomik naopak globalizace vedla k překonání modernity“ [2, s. 83]. Dominantní ekonomický systém současnosti, tržní, představuje prostředí, ve kterém se pomyslně vytváří globální homogenizace trhu. Teoreticky jsou uvedené závěry nastíněny již v dílech teoretiků marxismu a liberálního zaměření. Dochází k postupnému sjednocování trhu na bázi tržního systému a v prostředí monopolizace trhu. „Ekonomická globalizace vedla k integraci zvyšujícího se počtu států v globální tržní ekonomice. V souvislosti s touto integrací došlo také k procesu homogenizace: země mají tendenci k přizpůsobení se podobnému modelu ekonomického rozvoje, tj. k moderní, industrializované, otevřené kapitalistické ekonomice“ [2, s. 80–81]. Ekonomická globalizace zničila specifika dané země nebo je více či méně potlačila.

Teoretikové globalizace hledali a dodnes hledají možnosti, které by stanovily míru, kde je možné stanovit východisko z dané situace. Jedním z těchto autorů je i A. Giddens: „Má-li být třetí cesta komplexní politickou filosofií, potom by politici, kteří se k ní hlásí, měli aktivně podporovat rozvoj globální integrace – bez zbytečného mlžení o její problematičnosti, realisticky a bez falešného optimismu. Státy a jejich suverenita prošly tak rozsáhlou proměnou, že se povaha globálního systému dnes už těžko dá charakterizovat nebo zkoumat jednoduše podle úrovně jednotlivých zemí. Není to pouze vlivem globálního tržního systému a nových komunikačních technologií, ale také mocnou globalizační vlnou, která přichází zdola, v tomto případě máme na mysli ty spousty obyčejných lidí a skupin rozličného charakteru“ [3, s. 124–125]. Giddensova možnost třetí cesty, která vychází z filosofických základů a představuje poslední možnou politickou filosofii, která doposud nemá v moderním myšlení obdoby. Je to způsob jakým by bylo možné vyřešit vzniklou situaci za účasti všech aktivních jedinců od politiky až po kulturu. V tomto ohledu se Giddens staví za opětovný akt globální integrace, který by směřoval k upevnění jednoty společnosti a hlavně politické a mezinárodní roztříštěnosti. Složité politické a společenské vztahy jsou již těžko pochopitelné na úrovni každého státu nebo konkrétní společnosti a společenského zájmu. Je v tomto ohledu velmi zajímavé, že nikdo není schopen předvídat další vývoj s naprostou jistotou. Neplatí již klasické teorie společnosti a jejich možné alternativy, které jsou zvládnutelné na národní úrovni a pomocí vlastních sil. „Otázkou je, které globalizační změny by měla politika třetí cesty podporovat. Obecně se dá říct, že všechny, které mají pozitivní vliv pro rozvoj lokálních a národních podmínek. Vznikají nové vládní modely, které je třeba posílit, protože jsou zavalovány globální ekonomikou a doprovodnými procesy technologického vývoje“ [3, s. 125]. Navrhovaná terapie třetí cesty má svoje úskalí ale rovněž i přednosti. Pokud se má přistoupit ke změnám musí to být takové zásadní proměny, které budou mít vliv globálním měřítku. Hlavní cíl musí být ovšem ten, který bude sledovat národní zájmy a potřeby. Výrazné místo mají moderní technologie a strategie rozvoje moderních sítí v zájmu národních států a jejich vzájemné funkčnosti. V oblasti politiky dochází k zásadním a převratným proměnám, které mají vliv na formování a stabilitu politických systémů a vlád v jednotlivých národních státech. V tomto ohledu je třeba poukázat i na vize, které jsou před celým pluralitním politickým spektrem. „Úkolem moderní sociální demokracie by mělo být rozvíjení spolupráce mezi jednotlivými národy. Je třeba podpořit globální instituce a dát jim příležitost předvést, co dokážou. Je pět základních oblastí, na které se musíme soustředit především: správa světové ekonomiky, globální ekologie, regulace moci nadnárodních společností, kontrola sociálního systému a posílení nadnárodní demokracie. Každá z těchto oblastí představuje vážný problém“ [3, s. 126].

Globální problémy a fenomén globalizace se vztahuje i politicko – ekonomické organizaci, která vznikla již na konci minulého století. „Evropská unie je evropským projektem v tom smyslu, že vznikla na území Evropy, a tak k ní můžeme přistupovat jako k čistě lokální zvláštnosti. Stejně tak ji ale můžeme chápat jako platformu k ještě globalizovanějšímu nadnárodnímu demokratickému systému. Samotná EU by mohla sehrát významnou roli v prosazení globálně kosmopolitního režimu“ [3, s. 160]. Giddensova předpokládaná platforma pro další a mnohem efektivnější systém demokratického typu se zatím nekoná. Ba naopak, dochází k postupným snahám o vystoupení evropských hegemonů z tohoto evropského projektu, bez náhrad a hlavně už bez další účasti. „…, jak můžeme zdemokratizovat vědu a technologii, protože tyto oblasti jsou nedílnou součástí naší demokracie. Faktem je, že nejsme moc zvyklí ekologickou problematiku spojovat s procesem demokratického rozhodování – otázky technologie a vědy jsou obvykle směřovány a přesouvány na odborníky. V současnosti jsme však dospěli do takového stádia, kdy se rozvoj vědy a technologie dotýká životů nás všech. Jde o náš společný problém, který nemůže řešit jenom pár expertů. Demokratizace oblasti vědy a technologie by měla být prvořadým úkolem politiky třetí cesty“ [3, s. 130]. Nedílnou součástí demokratizace společnosti musí být i péče o vzdělání, vědu a výzkum. Vytvoření podmínek k demokratizaci v oblasti vědy a techniky je otázka, kterou se musí zabývat každý politický systém, každá vláda a především odborníci. Tato oblast se musí stát nedílnou součástí života společnosti s cílem vzájemné propojenosti. Technologie ovlivnily velkou část široké veřejnosti a společnost už asi není vůbec připravena nebýt v kontaktu s vymoženostmi v oblasti moderních technologií a sociálních sítí.   

Závěr. Aktuální společenské problémy jsou na programu naší každodennosti. Setkáváme se s nimi v téměř každém prostředí našeho sociálního a kulturního života. Zároveň neseme za ně a prostřednictvím nich plnou odpovědnost za jejich rozvoj a sdílení. Některé z nich nedokážeme ovlivnit na základě osobního přístupu a celospolečenského zájmu. V těchto případech se snažíme na tyto fenomény reagovat v zájmu vlastního zachování a v některých okamžicích i za cenu ochrany lidského života před různými ohrožujícími vlivy. Je nejenom na nás jakým směrem se bude rozvíjet i další spolupráce mezi státy a národy a to nejen v globálním kontextu, ale i na úrovni regionální.    

 

Bibliografie

  1. McRobbie A.: Aktuální témata kulturálních studií. – Praha : Portál, 2006.
  2. Sorensen G.: Stát a mezinárodní vztahy. – Praha : Portál, 2005.
  3. Giddens A.: Třetí cesta a její kritici. – Praha : Mladá fronta, 2004.
Полный архив сборников научных конференций и журналов.

Уважаемые авторы! Кроме избранных статей в разделе "Избранные публикации" Вы можете ознакомиться с полным архивом публикаций в формате PDF за предыдущие годы.

Перейти к архиву

Издательские услуги

Научно-издательский центр «Социосфера» приглашает к сотрудничеству всех желающих подготовить и издать книги и брошюры любого вида

Издать книгу

Издательские услуги

СРОЧНОЕ ИЗДАНИЕ МОНОГРАФИЙ И ДРУГИХ КНИГ ОТ 1 ЭКЗЕМПЛЯРА

Расcчитать примерную стоимость

Издательские услуги

Издать книгу - несложно!

Издать книгу в Чехии