Ближайший журнал
Ближайший Научный журнал
Социосфера. - 2022. - № 4

Научно-методический и теоретический журнал

SF-4-22

русскийрусский, английскийанглийский

21-20.11.2022

Идёт приём материалов

Искусствоведение История Культурология Педагогика Политология Право Психология Религиоведение Социология Филология Философия Экономика


Литературный журнал Четверговая соль
Литературный журнал "Четверговая соль"

Каталог статей из сборников научных конференций и научных журналов- Společnost a kultura v podmínkách současného světa

К-03.03.18
03.03-04.03.2018

Společnost a kultura v podmínkách současného světa

Miroslav Sapík

Doktor filosofických věd, docent,

Academia Rerum Civilium –

Vysoká škola politických a společenských věd,

Kutná Hora, Česká republika

 

V každém období je lidská společnost motivována konkrétními událostmi a hlavně novými a doposud neočekávanými problémy. Jisté je jedno, že každý člověk si vybírá ve svém prostředí situace, které ovládá a zná, nerad se pouští do poměrně nových a neznámých situací. Pro každého z nás jsou některé situace více známé, v opačném případě jsou zcela neznámé. Moderní společnost má několik typických rysů. Jedním z nich je fakt, že je bez zábran, nejsou žádná pravidla, která by někteří lidé rádi obcházeli.

Dalším rysem je přetechnizovaná znalost a nevšední zájem o prostředí sociálních sítí, prostřednictvím kterých se lidé dokážou bavit a dokonce i se jedná o dnes již druh komunikace a sdělování zásadních informací. Pro dnešní společnost je zajímavá animozita a nezájem o dobrou věc pro celek. Je to ryze individualistické prostředí, ve kterém se prosadí jen ti nejtvrdší hráči, protože další charakteristikou moderního člověka a společnosti je rivalita, která hraničí s agresivitou a závistí. Nasnadě je i vysvětlení tohoto poněkud zajímavého fenoménu. Dnešní společnost je v zásadě ovlivněna výchovou a úrovní vzdělání. Tato úroveň je v porovnání s předcházejícím obdobím dost průměrná a zaostává za dříve dosaženými standardy školního vzdělávání. Problematikou společnosti a ryze společenských jevů se zabývá a již zabývala celá řada teoretických škol a jejich představitelů. V těchto případech se nejedná jen o nejasnou a pro někoho nezajímavou teorii, ale jde především o ztvárnění i v rovině uměleckého projevu, spisovatelé, básníci, výtvarníci, ti všichni, kteří dokázali zaujmout vlastními projevy a bezprostředními reakcemi na postavení společnosti, pozici člověka ve společenském vývoji apod. Četnými projevy jsou i pokusy o vyjádření aktuálního stavu společnosti a jejím organickém strukturování. Vždy je nedílnou součástí těchto analýz konstatování, že společnost, člověk, společenství jsou v nezbytném procesu ať už vývoje, či něčeho vyššího. Z těchto podstatných příčin se rozcházejí i jednotlivá a tím i výsledná hodnocení o zkoumání stavu společnosti a jejím budoucím směřování. Mezi oblíbené a zčásti akademické obce uznávané patří i antropologická a kulturní studia s jejich specifikací a rozsáhlými oblastmi bádání a výzkumu. Mezi jinými patří i současný zájem o studium společnosti a společenských struktur z pohledu jiných vědních oborů jako je např. politologie, filosofie, sociologie a etika.

Zásadní význam pro ucelené zkoumání společnosti má rovněž i politická stabilita zkoumaného celku. Proto jsou dnes mnohem častějším jevem výzkumy nejen v oboru sociologie, ale i jiných vědních oborů (např. výzkum se zaměřením na politiku a politickou participaci, volební účast, výsledky a možnost ovlivnění volebního chování, předvolební kampaň, výzkum spojený s filosofickými a etickými aspekty společnosti). Studium moderní společnosti je spojený i s mezioborovými vztahy, které jsou důležité pro překonání tradičních hranic a bariér v prostředí humanitních oborů. Těm se právě nejvíce přisvojuje normativní akcent na stanovení ukazatelů a výsledků společenského vývoje za určité období vývoje. To vše má nezaměnitelné místo v prostředí teoretických postojů, které jsou v mnohých případech překonávány teoriemi novými a jdou znatelně dál i v poznání dílčích výsledků společenského procesu.

Jedním z často uváděných autorů, kteří se zajímají o studium výše uvedené problematiky je i P. Bourdieu. „Bourdieu také spíše testuje platnost svých teoretických koncepcí prostřednictvím empirického výzkumu, než by zůstával pouze u vysokého stupně abstrakce. Kromě toho se hluboce a vytrvale zajímá o to, co je potřeba k radikální sociální změně, a proč je tato změna neustále mařena. Máme-li být konkrétnější, pak příčinou zájmu o Bourdieua ze strany … studií může být také skutečnost, že Bourdieu již v sedmdesátých letech 20. století jasně rozpoznal, že hospodářství západních společností je ve stále větší závislosti na působení kulturní agendy.“ [1, s. 140–141]. K autorům, kteří vlastní výsledky bádání posuzují ve vztahu k historickým faktům, patřil i A. J. Toynbee s jeho Studiem dějin (1934–1961). Autoři tohoto období se v jistém ohledu zaměřili na konfrontaci společenského prostředí a hospodářské stability státu. Důležitým prvkem jejich bádání byla kultura a atributy, které umožňují proměnu a vznik nových stabilních prvků v daném společenství. V prostředí postupného vývoje společnosti dochází k přeměnám, které mají důležitý dopad na budoucí vývoj kulturního vzorce a dědictví.

To, co zaujalo intelektuální prostředí na zcela specifické vědecké práci P. Bourdieua je skutečnost, že uplatňuje metodu abstrakce a tím se dostáváme k jasnému názoru, neboť: „O Bourdieuovi můžeme tvrdit, že ve svém díle teoreticky zkoumá akci velkorysejším způsobem, než je obvyklé, neboť chce ještě lépe pochopit její možnosti a to, jakou stopu zanechává na silách či oblastech nátlaku. Jeho úvahy o akci jsou nesmírně bohaté, protože se dotýkají i „nevědomé“ akce, mentálních struktur, ritualistických tělesných praktik, jež jsou historicky spjaty s habitem a jež si lidé osvojují ve formě jakéhosi podvědomého „smyslu pro hru“, smyslu, který ovládané vede velmi často a předvídatelně k podřízenosti, k tomu, že si uvědomují, jaké mají v hierarchii místo, a podvolí se společenské autoritě.“ [1, s. 141–142]. Jeho specifikem byl zájem o bezprostřední fenomény tehdejší doby, které můžeme empiricky zkoumat a popisovat ve vztahu s konkrétním prostředím společenského éthosu. Ve svém výzkumu jde proto do velmi zásadních otázek, které se vztahují ke konkrétním způsobům existence společenství. Je pro něj typické i to, že v jistých případech vytváří zcela specifickou terminologii, která může vyzvat do jisté míry nejasnost a nepochopení souvislostí textu. „Bourdieu také nahrazuje pojem „třída“ … pojmem „sociální prostor“, v němž jsou třídy výsledkem schopnosti různých polí zakládat určité sociální skupiny a třídy. Pojem „pole“ umožňuje Bourdieuovi postulovat, že moc je rozptýlená a autonomně se vyskytuje a funguje v rámci složité struktury institucí a sociálních uskupení moderní společnosti. Pole tak do určité míry nahrazuje kapitalismus v marxistickém pojetí. Změny, kterými se na pracujících třídách podepsala moc reklamy a konzumní společnosti, jsou sice již dobře zdokumentovány, Bourdieu však do této diskuse přináší něco velmi specifického; není to jen obrovské množství podrobných empirických a statistických informací, z kterých vychází v knize Distinction, spíše jde o to, že pojímá kulturní rozrůzňování jako mocný prostředek k aktivnímu rozšiřování rozdílů a nerovností skrze různé formy symbolického násilí. Přístup na pole kultury … představuje moment intenzivních mocenských bojů a procesy s ním spojené hrají ústřední roli v reprodukci strukturních rozdílů.“ [1, s. 142]. Nahrazení pojmu třída pojmem sociální prostor je typický z důvodu sociologického aspektu. Skutečnost, že Bourdieu uznává nutnost existence tříd, které nahrazuje novým pojmenováním sociální prostor, je ve skutečnosti výstižnější. A to hned z několika důvodů. Sociální prostor je specifický ve vztahu k jednotlivým sociálním skupinám, které tento prostor spoluvytvářejí. Společným fenoménem sociálního prostoru je občanská společnost, pro kterou je typická existence moci, společenských institucí a nutnost přemísťování sociálních uskupení v novém prostoru. Bourdieu charakterizuje pomocí nově zavedených pojmů společenský řád – kapitalismus a postupně se dostává do jeho komparování s jinými společenskými řády. V tomto nově navozeném systému má vlastní místo i kultura, kterou svazuje od jejího počátku s mocenskými snahami a nutností vzniku rozdílů ve společnosti. 

Moderní společnost vychází a dnes se již neobejde bez poznatků, které jsou nutným důsledkem vědeckého výzkumu. „V druhé polovině 20. století ovšem dochází k různým pokusům o hlubší a odpovědnější uplatnění vědy než ve zmíněném utilitárním smyslu ze dne na den. Pozoruhodné jsou snahy o „mozkové trusty“, o mezinárodní spolupráci vědců, o vytvoření vědeckých center při Organizaci spojených národů, o vědecké plánování ekonomických procesů atd. Ale srovnáme-li celkové výsledky i ráz těchto pokusů s tím, co by z „planetárních hledisek“ bylo urychleně třeba dělat, optimismus to příliš nepovzbudí. Pierre Theilhard de Chardin – tento patrně poslední velký představitel myslitelského optimismu – viděl základy pozitivního zvratu mj. již v samém prudkém růstu počtu vědeckých pracovníků.“ [2, s. 18]. V tomto ohledu však došlo k poměrně zajímavému posunu. Počáteční snaha o vzájemnou spolupráci, pomoc, výměnu zkušeností výsledků vědeckého bádání byla nahrazena neuvěřitelnou rivalitou, která má až agresivní charakter. Obecně panuje atmosféra zdánlivého klidu a vědecké důvěry. Mnoho autorů se zmiňuje o nutnosti řízeného výzkumu, nutnosti upravit pro jednotlivé obory vědecká kritéria a nutnost objektivní informovanosti. „Většina právě úspěšných specialistů má ke své práci vztah připomínající poměr prostých lidí k jejich zálibám …: koneckonců jim jde o to, aby si tuto svou zálibu mohli nerušeně pěstovat po celý svůj osobní život. A pokud jim tato záliba je zajištěna finančně nějakým podnikem či politickým systémem, tu – aby měli sami pro ni klid a pokoj – dají také pokoj svému chlebodárci. Ale koneckonců nejde o to, kolik procent vědců je osobně statečných a odpovědných, kolik zbabělých a ustrašených.“ [2, s. 18]. Zůstalo i v současné době několik jedinců, kteří se nesnaží o získání priority a bezmezného uznání z řad jiných badatelů a výzkumníků. Jsou to pouze ti, kteří se nechtějí předvádět, vyvolávat pocit nejasnosti. Mnoho těchto autorů se zároveň snaží o získání snad osobního úspěchu, možná akademického uznání, prostřednictvím úspěchu v některých z vyhlašovaných grantových soutěží. Nejde jen o úspěch, ale především o získání finanční podpory pro zabezpečení vlastního vědeckého bádání. Otevřeně se však bere, že je dnes a v podmínkách „nezdravé vědy“ téměř nemožné získat tuto podporu za tzv. normálních okolností. Existují však excelentní centra výzkumu, která mají zcela jinou výchozí pozici na rozdíl od všech ostatních institucí. Přitom je nutné rozlišovat mezi různými vědami.

Specifikem je v tomto případě politická věda. „Předmětem politické vědy je lidské jednání. To předem vylučuje matematickou jistotu, neboť nelze formulovat obecná tvrzení o lidském chování, z nichž nebudou žádné výjimky.“ [4, s. 15]. Obecně politika, která je zaměřena na fenomén moci, způsoby jejího udržení, je vždy zasazena do kontextu společnosti a společenského jednání. To, že naše jednání určuje soudržnost a zároveň případy pro odlišení jedinců ve společenském prostoru, má dopady právě na politickou realitu a mocenské síly. Zajímavou je v tomto ohledu i otázka nakolik může lidské jednání ovlivnit náboženské přesvědčení? Pro případ odpovědi na tuto otázku využijme dnes již klasickou formulaci prostřednictvím dánského myslitele S. A. Kierkegaarda.

„Kierkegaardovi nebyla vzdálená myšlenka, již Kant původně prosazoval, že náboženské přesvědčení není otázkou vědění, ale víry; tímto aspektem Kantova přístupu se později zabýval ze svého specifického hlediska a zkoumal jej velmi detailně. Jiný postoj však zaujímal ke Kantovu názoru, že omezení racionality v rovině teoretické nebo kognitivní lze obejít poukazováním k rozumu v jeho etické funkci. Tvrzení, že víra v Boha a v nesmrtelnost duše jsou … nutným předpokladem obsaženým v našem morálním vědomí, vlastně znamená, že do centra pozornosti člověka je kladena morálka, nikoli náboženská víra; nevyhnutelným důsledkem takového stanoviska je také bagatelizující pohled na historické momenty křesťanství, který jim připisuje čistě okrajový význam. S těmito kontroverzními závěry se Hegelova filozofie ani v nejmenším nebyla schopna uspokojivě vyrovnat, naopak jejich problematičnost byla ještě umocněna Hegelovou snahou demonstrovat, že náboženství nabízí možnosti výkladu potvrzující koneckonců jeho status jako zdroje objektivní pravdy. Tvrzení, že náboženské ideje by měly být interpretovány jako vyjádření obsahů, (…), jejichž skrytý vnitřní význam je možné postihnout teprve v rámci komplexního metafyzického systému, by zřejmě mnozí teologové Kierkegaardovy doby byli ochotni přijmout. Kierkegaard sám však tento postulát považoval za radikální revizi původních křesťanských ideálů a jejich nahrazení zcela odlišným hodnotovým systémem.“ [3, s. 42]. Přesvědčení člověka musí vycházet z jeho vlastních zkušeností a získaných poznatků. Není možné nutit člověka k přejímání cizího přesvědčení, které mu není vlastní a není o něm navíc zcela jasně přesvědčen. V dějinách filosofie existuje celá řada různých přístupů, které jsou příkladem toho, jak je možné vysvětlovat náboženství s jeho počátky v nejstarší době a někdy se jedná o vzájemný vztah mezi filosofií a vírou. Předmětem vždy zůstává jen nutnost existence v podmínkách společenského vývoje. K tomu: „Kierkegaard rozlišuje tři základní způsoby (…) existence: estetický, etický a náboženský. Přesto že narážky na všechny tři typy životního zaměření můžeme najít v té či oné podobě v každém z výše zmíněných titulů, kontrast mezi úrovní etickou a estetickou je exponován nejvýrazněji ve spise Buď – anebo a distinkce mezi etickým a náboženským způsobem existence v knize Strach a chvění.“ [3, s. 52]. Kierkegaardův případ je v tomto momentě nejvýstižnější. Lidská víra nemá limitaci, nezná přímé hranice poznávání a není závislá na moci. Etická úroveň existence je daná jeho moralitou, estetická úroveň má vlastní dimenzi v poznání lidské povahy a charakteru, náboženská úroveň je závislá na pospolitosti a historičnosti celku. Význam lidské víry není možné posuzovat na základě religiozity společenství, ale jedná se především o niterní záležitost, která má zcela specifický význam pro každého jedince.

Vliv v tomto ohledu má nejen společnost, ale i poznání přírody, vliv prostředí, v němž člověk žije a další atributy. „První, kdo výrazněji poukázal na sílu a vliv přírody a „prostředí“ na naše chování, byl až raný francouzský osvícenec Charles Montesquieu (1689–1755). Upozornil na absurdnost pojímat stejně lidské mravy na rovníku či na poláru, ale ví už i o tom, že my jistou civilizaci nejen tvoříme, ale že ona už svou samou existencí, svými už pevně zakotvenými postupy pracovními, technickými, výrobními i duchovními formuje zpětně i nás a naše „chtění“. Jeho výklady o tom byly přijaty většinou kladně (mj. i osvícenci v Čechách), ale brzy je radikálnější osvícenské zápasy zatlačily do pozadí.“ [2, s. 281]. Mimo otázku lidských mravů se Montesquieu zabýval přerozdělením moci ve státě, otázkou lidské společnosti a postavením člověka ve společnosti. Přitom ideálem společenského zřízení vnímal římský vzor, v podobě státní správy, uspořádání společnosti a prosazováním moci ve státě. Snaha o popis lidské společnosti v jejím postupném vývoji bylo předmětem četných pojednání. Zásadní význam pro studium společnosti, zákonů v přírodě, nutností společenského poznání a vliv náboženství na člověka a to vše v podmínkách hospodářského vzestupu společnosti rozpracoval ve svém díle K. Marx. „Jestliže tedy Marx zdůraznil, že v přírodním prostředí naší planety je nejvýznamnější to, co v ní vytváří člověk sám, měl pravdu. Jestliže poukazoval na to, že ve způsobu této lidské práce, techniky, výroby dochází k jistým změnám, které se dříve či později projeví i v duchovním životě lidí, měl pravdu. Jestliže předpokládal, že i v lidských dějinách – jako v čemkoliv ve vesmíru – se projevuje jistý determinismus, měl pořád ještě pravdu. Ba i v tom, že viděl, jak obtížné je rozeznat, jak se v tu či onu historickou chvíli důsledek oné determinace protlačuje na světlo světa, že tedy hledání filosofické celkově moudré životní orientace musí proto také vždy obsahovat i složku jakéhosi „luštění hádanky dějin“, měl pravdu.“ [2, s. 283]. Marxova analýza společnosti a člověka vychází ze základu, že materiální jistoty společnosti určují význam a celkový charakter vztahů v daném společenství. Podstatné pro každou další etapu vývoje je skutečnost, co konkrétního vytváří člověk pro další období, na co může následující pokolení navázat a co je již historickou zkušeností potvrzeno či vyvráceno. Není vůbec snadné předem vymezit a pokusit se stanovit cíle vývoje a jeho závěry, které by měly platit pro společnost.

Závěr: Každá společnost prochází vývojem. Společenský vývoj je ovlivňován kulturními vzorci, které jsou výsledkem tradice, norem a požadavků, na které se snaží společnost prostřednictvím vlastního vývoje odpovídat. Přizpůsobuje se tak podmínkám, které vznikají od nejstarších dob lidského společenství. Na vývoj samotného člověka může mít vliv věda, víra a proměny společenského řádu. Je pravděpodobné, že společnost a kultura se budou vyvíjet i v dalším období lidské existence, je ovšem už dnes a na nás jakým směrem a s jakými výsledky. 

Bibliografie

1.     McRobbie, A.: Aktuální témata kulturálních studií. Praha: Portál, 2006.

2.    Machovec, M.: Filosofie tváří v tvář zániku. Praha: Akropolis, 2006.

3.    Gardiner, P.: Kierkegaard. Praha: Argo 1996.

Mulgan, R.: Aristotelova politická teorie. Praha: Oikoymenh 1998.

Полный архив сборников научных конференций и журналов.

Уважаемые авторы! Кроме избранных статей в разделе "Избранные публикации" Вы можете ознакомиться с полным архивом публикаций в формате PDF за предыдущие годы.

Перейти к архиву

Издательские услуги

Научно-издательский центр «Социосфера» приглашает к сотрудничеству всех желающих подготовить и издать книги и брошюры любого вида

Издать книгу

Издательские услуги

СРОЧНОЕ ИЗДАНИЕ МОНОГРАФИЙ И ДРУГИХ КНИГ ОТ 1 ЭКЗЕМПЛЯРА

Расcчитать примерную стоимость

Издательские услуги

Издать книгу - несложно!

Издать книгу в Чехии